(...) Učinit vypravěčem románu psa je skutečně riskantní rozhodnutí - zavání to nekalým "uměleckým" experimentem. Nebylo by těžké najít v Dutkově knize pár míst, kde se mu ta originální autostylizace trochu vymkla z ruky. Ale ve finále to vypadá, že tahle volba nebyla flanc, že v sobě nese obrovský potenciál úžasu, životodárné síly, která pohání autorovu imaginaci a vykřesává z jeho životní zkušenosti jedinečné obrazy krajiny obydlené lidmi, zvířaty a smrtí. Právě z tohoto úžasu se zrodilo několik životných postav, které zde, ač každá z nich nese osud na samostatný román, vlastně existují jen v pospolitosti, tedy v těch nejčistších a nejkrásnějších projevech své bytosti.

(...) kdyby tohle krásné vyprávění mělo ještě nějaký ústřední, dobře prokomponovaný motiv, mohlo by mít přinejmenším evropské ambice. V této podobě nad současnou domácí tvorbou jen mírně přečnívá.