V Íránu jsem trávil skoro každé jaro či léto. Spočítat všechny ty cesty na prstech, musel bych mít tři ruce. Každoroční výpravy přinášely pokaždé stejné dilema. Pro mě obligátní otázky. Jaká bude ta letošní? Stejně povedená jako loňská? A nebude přece jen horší? Takové proroctví se nikdy nevyplnilo. Snad díky přízni osudu, anebo zkrátka proto, že Írán je takový. Nekonečný a nevyčerpatelný. Jeden den a jedna noc přinesou tolik nečekaných zážitků, co doma celý měsíc. Ponořte se do cestopisu, jehož stránkami se vine jako tenká nit cesta za íránským mystériem – za trpaslíky nebo liliputány, kteří kdysi obývali poušť a dodnes prý někde tam na konci světa žijí. Cestou k nim poznáme všední život v Íránu zbavený pozlátka a zažijeme chvíle, které nelze označit jinak než za magické. K íránskému vypravování patří i nemalý kus nostalgie za světem, který se tak neúprosně mění.