Každému člověku je vlastní mystická citlivost. Mystické založení člověka souvisí se stvořením. Příroda je stvořena Bohem a člověk je Božím stvořením, tuší tedy existenci neviditelného světa Boha a nebe a cítí, že sám sebe nekonečně přesahuje.

Vztah mezi mystikou a evangelickou teologií byl po dlouhou dobu — až do zcela nedávné minulosti — problematický. „Mystika je katolická. Mystika a protestantismus se k sobě nehodí." Skutečně, velká část akademické teologie v uplynulých sto padesáti letech konstatovala nepřekonatelnou propast mezi mystikou a protestantismem. Pro evangelického teologa není tedy cesta k mystice ani samozřejmá, ani bezproblémová.

A přece byli evangelické mystičky a mystikové:
Martin Luther (1483-1546)
Philipp Nicolai (1556-1608)
Paul Gerhardt (1607-1676)
Johann Sebastian Bach (1685-1750)
Gerhard Tersteegen (1697-1769)
Mikoláš Ludvík hrabě z Zinzendorfu (1700-1760)
Dag Hammarskjčold (1905-1961)
Dietrich Bonhoeffer (1906-1945)
Dorothee Sedle (1929-2003)

Mystika pomáhá člověku, aby si uvědomil svou sebetranscendenci. Jakožto událost, která člověka postihne, zabraňuje mystický prožitek člověku v tom, aby byl uzavřen do pouhého sebepotvrzování. Nutí ho ke změně, a tím k neustávající živosti.
Mystické prožívání otevírá člověka neznámému, nepochopitelnému — a zároveň toto tajemné chrání před tím, aby bylo člověkem osvojeno, a tím umrtveno.