Kniha Čarovná zahrada vyšla ve spolupráci s Národním muzeem Tchajwanské literatury. Autorka Li Ang patří k nejuznávanějším současným tchajwanským spisovatelkám a nejpřekládanější tchajwanské autorky vůbec. Její tvorba se vyznačuje silným kritickým tónem a kontroverzními náměty, které zahrnují ženskou sexualitu a subjektivitu, genderovou problematiku a její širší propojení se společenským životem současného Tchaj-wanu.
Kniha Čarovná zahrada byla na Tchajwanu poprvé publikována v roce 1991. Příběh je konstruován kolem postavy Ču Jing-chung ze slavného lukangského, byť fiktivního, rodu Ču a dotýká se historických událostí zahrnujících První čínsko-japonskou válku (1894 – 1985), japonské koloniální období, poválečnou autoritativní vládu Kuomintangu až po modernizovanou společnost let osmdesátých vybudovanou na principech tržního hospodářství. Tematicky i strukturně se v knize prolínají milostný příběh hlavní hrdinky Ču Jing-chung s realitním magnátem Lin Si-kengem (i její snaha o sebepoznání) a rodinná historie lukangského rodu Ču, jejíž pomocí autorka rozšiřuje dějinné paměti ostrova o dříve tabuizované historické události a pokouší se tak vystavět tchajwanskou národní alegorii. Pod pláštíkem milostného románu se tedy ve skutečnosti skrývá dílo, ve kterém Li Ang jednak vědomě rekonstruuje tchajwanskou historii, jednak se snaží o román s čistě tchajwanskou tematikou. Když otec hlavní hrdinky, který v románu symbolizuje upadající tchajwanskou elitu, jež byla dlouhodobě vystavena politickému útlaku, záměrně ve své zahradě, kde je dlouhodobě „vězněn“ pod dozorem kuomintangských vojáků, nahrazuje původem čínské rostliny tchajwanskými stromy a keři, a především když své dceři, již oslovuje japonským jménem Ajako, klade na srdce, „Ajako, zapamatuj si, že Tchaj-wan není kopií ani napodobeninou žádného jiného místa na světě, Tchaj-wan je prostě Tchaj-wan, krásný ostrov“, či když na samotném konci románu, kdy hlavní hrdinka Ču Jing-chung za pomoci peněz svého manžela rodinnou zahradu znovu koupí, zrekonstruuje a daruje veřejné nadaci proto, aby „zahrada patřila Tchaj-wanu, dvaceti milionům tchajwanských obyvatel, a ne nějaké vládě, která utiskuje lid“ – ze všech těchto scén jasně zaznívá autorčino vědomé ztotožnění se s Tchaj-wanem a jeho kulturním dědictvím.

Román Čarovná zahrada je tak nejen zajímavou a čtivou prózou, ale jeho prostřednictvím se český čtenář může zároveň seznámit s kulturou a historií Tchaj-wanu a dozvědět se něco více o zemi, jejíž novodobé dějiny se v mnoha aspektech příliš neliší od těch našich.