Komiks provází otázka, jak a zda vůbec může Evropan proniknout do učení zenu. Jednou z možných motivací je pro Frenka Meeuwsena snaha překonat potřebu páchat násilí; jako chlapec se chtěl pomstít spolužákovi ze třídy, který následně nešťastnou náhodou zemřel. I když s jeho smrtí neměl nic společného, ještě dlouho ho mrtvý spolužák pronásledoval ve snech. Vyloučení náhody a krutosti pomocí ritualizace a odříkání může být jedním z lákadel zen buddhismu pro západního člověka.

Názorně to Frenk Meeuwsen ukazuje v dlouhé sekvenci kreseb, v níž zkoumá rituál tradiční japonské lukostřelby. Dochází k závěru, že většina evropských „hledačů“ osvícení v Japonsku – jeho nevyjímaje – zůstává v zajetí vlastního egoismu a k japonskému učení nedokáže přistoupit jinak než subjektivním, zaujatým způsobem. Název knihy, Zen bez mistra, odkazuje k faktu, že k meditaci je třeba hledat vlastní cestu. Autor si zen buddhismus navzdory své fascinaci nijak neidealizuje. Naopak poukazuje na temná období učení, kdy japonští mniši žehnali letadlům pilotů kamikadze za druhé větové války, nebo kdy se „osvícení“ mistři zenu hlásili k tehdejšímu diktátorskému režimu. V současném Japonsku podle něj tradiční učení zen kultury téměř vymizelo.
Frenk Meeuwsen to vše zachycuje jednoduše černobílými, realistickými obrazy, v nichž poučeně využívá různé komiksové techniky: mění velikost panelů a perspektivu vyprávění, vykresluje surreální světy snů nebo nechává postavy trápit obřími bloky písmen. Kniha je rozdělená do krátkých kapitol, které se klikatí v čase a dohromady tvoří netradiční vyprávění, jež je formálně podobné zen buddhistickým textům – krátkým zastavením zdánlivě nesmyslných „koánů“, hádanek zenových mistrů.