Nacismus byl alternativou královské vlády; nikdy by nemohly existovat bok po boku, jak Hitler dobře věděl. Odstranění německých a rakouských panovníků v roce 1918 umožnilo Hitlerův nástup k moci. Jejich nástupci pak v roce 1945 přispěli k jeho porážce. Role, kterou sehrály panovnické evropské rody v porážce Hitlera, se často přehlíží. Frank Millard ve své knize přibližuje příběhy monarchů a jejich účasti v odporu proti nacismu, které byly potlačeny do pozadí slavnějšími politickými a vojenskými akcemi, jenž stály v centru pozornosti médií.

Kniha Královské rody proti Hitlerovi ukazuje, jak hluboce byl princ Ludvík Ferdinand Pruský zapojen do hnutí německého protinacistického odporu. Všímá si osudů Otto von Habsburka, který byl odsouzen k trestu smrti, ale podařilo se mu uprchnout a koordinovat úsilí o osvobození své vlasti, či prince Ruprechta Bavorského, který musel uprchnout před pronásledováním esesáků a jeho žena a děti skončily v koncentračních táborech.

Ať už se monarchové nacházeli v zemích Spojenců, schovávali se, byli v koncentračních táborech či vězení, všude se snažili zapojit do boje proti nacismu. Jejich koordinované úsilí bylo sice nenápadné, ale podstatně přispělo k pádu diktátora, zejména díky jejich nesmírné a trvalé morální autoritě.