Životopis kardinála Wyszyńského představuje osudy polského „primase Tisíciletí“, známého obránce lidské důstojnosti, práv jednotlivého člověka i práv církve. Stefan Wyszyński (1901–1981) byl v době tvrdého komunistického útlaku mužem na správném místě. I v těžkých podmínkách podporoval v polských městech i na venkově víru Božího lidu. Třikrát ve svém životě přečetl Marxův Kapitál, aby věděl, jak vést s protivníkem ideový střet. I když ho polští komunisté internovali a dokonce se ho pokusili zabít, zachoval klid a hledal způsoby, jak koexistovat s komunistickou mocí, aniž by si církev zadala s materialistickou ideologií. V zásadních otázkách byl neoblomný, naopak v tom, co bylo druhořadé, přístupný dohodě: „Máme právo ve všem obětovat sebe sama, ale nesmíme obětovat diecéze, církev ani věřící.“
Tváří v tvář komunistickým státním strukturám hájil lidská práva a právo polské církve na normální život. Byl neúplatný: „Raději vězení nežli výhody, protože budu-li ve vězení, stanu po boku těch nejztrápenějších.“ A byl i velmi praktický: „S každým hovoř jazykem lásky.“