Tato kniha se v širším kontextu věnuje největší současné severomexické indiánské skupině – Tarahumarům. Autor ji rozdělil do tří částí, v nichž se nejprve snaží o zachycení geneze Tarahumarů a některých dalších indiánských skupin severního Mexika od prehistorických dob do příchodu prvních španělských conquistadorů a misionářů. Druhá část se zaměřuje na některé teoretické pojmy jako etnická, sociální a kulturní identita, indigenismus, vnitřní kolonialismus aj. Třetí část je nejrozsáhlejší a je výsledkem autorova etnografického a archivního výzkumu mezi Tarahumary v letech 1992, 1996 a 2001.

Po demografickém úvodu se autor zabývá sociálně adaptivními mechanismy, které se zde vytvářely od koloniální doby: rituálním kmotrovstvím jako formou udržování sociálních a interetnických hranic, ejidem jako „moderním“ typem closed corporate community a nakonec analyzuje Ejido Munerachi jako adaptivní (socioekologický) areál typu región de refugio a ukazuje na možné konsekvence, k nimž by mohlo dojít, pokud by z tarahumarské každodennosti zmizely některé prehispánské kulturní rysy. Dochází k závěru, že jsou to především intraetnické nebo intraejidální sociálně adaptivní mechanismy, které více determinují budoucnost takového společenství, jako je Ejido Munerachi, než jeho tradiční kulturní „opory“, ať jsou jakkoli staré.