Iva Tajovská se ve své nové knize zaměřila na lidi poznamenané životními prohrami. Sociální citlivost k outsiderům, pochopení a porozumění pro jejich psychiku, trápení a problémy vyzařuje z vyprávění o bezdomovci Petrovi a učitelce v důchodu Vlastě. Ti dva se od sebe liší svým sociálním postavením i zázemím, a přece jsou si něčím blízcí, snad schopností tolerance a vnitřní laskavostí.
Kromě toho oba patří k lidem hledajícím pro sebe záchytný bod: Petr na čas nachází útočiště u dalšího bezdomovce, moudřejšího a životaschopnějšího Antonína, nepraktická, ve stáří mužem opuštěná Vlasta, soustavně zraňovaná dcerou, přesto však občas až nesnesitelně pozitivní, se upíná na bývalé žáky a známé mezi farníky.
Kromě těchto smolařů, kteří vzbuzují svou zranitelností náš soucit, zaujme díky autorčině schopnosti přesné charakterizace i postava lidsky odpudivé Ludmily. Také tato stará, těžce nemocná žena žije v naprostém osamění, ve své sobeckosti a nesnášenlivosti se ale nemá čeho zachytit. I její příběh díky bizarní náhodě zasáhne do života jedné z postav a jednotlivé osudy protagonistů novely se spojí v kompaktní celek živě plynoucího vyprávění.