V prvním plánu této prózy vypráví Anna Blažíčková o svém životě v partnerském svazku s Přemyslem Blažíčkem (1932 – 2002), předním českým literárním vědcem. Ve skutečnosti jí tento námět slouží jako východisko k hluboké reflexi vlastního osobnostního zrání, průběhu jejího života i veřejných událostí ve dvacátém století od čtyřicátých let až do současnosti. Autorka, sama zakotvena v literatuře jako spisovatelka a literární historička, vypráví na první pohled v náhodném časovém sledu o začátcích vlastního manželství, poté o prvním setkání s Blažíčkem, o vysokoškolských studiích v polovině padesátých let, o dětství a dospívání v Bechyni, o dětství vlastních potomků v Praze, o Ústavu pro českou literaturu, o své nemoci apod.
V textu se ale s uplývajícími stránkami postupně prosazuje jistá vnitřní logika vyprávění, která nad lineární průběh životních a dějinných událostí staví důležitější „život paměti“, jež se neřídí časovým sledem, nýbrž intenzitou vybavovaných událostí a sjednocujícím věcným, jemně ironickým stylem.