Znovudobytím samostatnosti octl se národ československý tváří v tvář nové pro něho otázce - otázce vojenské. Byla to skutečně otázka nová. Stará vojenská sláva českých zbraní zanikla s husitstvím. „Táboři čelili celé Evropě, desetkráte rozprášili davy německé a s vítězným kalichem prošli od moře Baltského k Norimberku, od Visly k Dunaji.“ Co bylo dále, bylo buď jen žoldnéřství nebo služba cizím zájmům. „Habsburkové měli jen jednu myšlenku: zahladit tuto slávu, zničit tuto vzdělanost, potlačit tento jazyk, jenž první přinesl užaslému světu některé z nejšlechetnějších projevů moderního myšlení.“ Národ ztratil zájem na armádě, která byla prostředkem dynastie k jeho potlačení. Nebylo tedy v jeho prospěchu, aby vzkvétala. Poměr národa k ní byl - odpor. Teprve když válečná marseillaisa zazněla celým světem, nastalo i u nás vzkříšení. Po prvních buditelích, kteří jen snili o staré slávě národa, přišli noví, kteří se už odvažují mysliti na vlastní armádu. Hnutí nabývá konkrétních forem v mezích všeobecného boje proti absolutismu a za demokracii; výrazu se jí dostává v národních gardách, jež mají vystřídati císařské armády.