„A nasadili vám antibibliotika?“ položil mi jednou soused, původním povoláním řidič, už druhou otázku za sebou. Bezprostředně poté, co se mě na ulici zeptal, proč se od tramvaje vleču tak ztěžka. A poté, co jsem mu vysvětlil, že jdu od lékaře, že mám chřipku a patrně také horečku.
Přestože jsem měl v důsledku svého prudce zhoršeného zdravotního stavu sníženou vnímací i pozorovací schopnost, pohlédl jsem, bezprostředně po té druhé jeho otázce, na něho zostra. Abych zjistil, zda žertuje, anebo zda se skutečně jedná o nevědomost, byť značně kuriózní, která ovšem hříchu nečiní.
V úvahu přicházelo obojí, ale já jsem v jeho případě sázel přece jen spíš na tu druhou možnost. Zkoumání jsem však souseda podrobit musel. Protože při první eventualitě velí společenská konvence hlasitě se zasmát, neřkuli žertéře poklepat po rameni za vydařený vtip. Ve druhé z možných variant je pak třeba zachovat kamennou tvář a dělat, že vše je normální a v pořádku. I když znám hodně lidí, pro něž je takové mírné faux pas důvodem k poučení dotyčného partnera v probíhajícím dialogu, nebo přímo k jeho zesměšnění.
