„Když zrovna píšu pro desetileté lidi, snažím se představit si sebe v deseti. V roce 1953 umřel tyran Stalin a i jeho nohsled, náš ‚milovaný‘ prezident Gottwald, zaklepal bačkorama. Popravovalo se tehdy i za víru. Nebo za lásku k rodné hroudě se zavíralo na dlouhá léta do děsivých žalářů.“
Vratislavu Brabencovi se pro děti nepíše snadno. Říká, že se mu nechce něco si pro ně vymýšlet, věšet jim na nos bulíky. A taky že jim nemůže psát ani o ženských, ani o chlastu nebo pod jeho vlivem, jako tomu bylo v případě jeho knížky – básně v próze Karlín přístav, kterou napsal v deliriu po propité noci. Přesto cítí, že je tu pár věcí, které by se mládeži říct měly, pár věcí, pro které stojí za to žít a taky se za ně postavit, když je potřeba, a někdy dost bojovně. I dnes jsou mezi námi domovní důvěrnice, které se zasadí o to, aby byl skácen nepohodlný strom, nebo užvanění zákonodárci, jimž je osobní prospěch nad všechny zákony. A je potřeba na ně tu a tam dohlédnout… a taky se umět radovat i z těch nejprostších věcí:
„Mě ale stejně nejvíc těší a baví ležet v trávě. Jen tak. Mezi zuby stéblo kostřavy nebo jílku, kolem spousta pampelišek…“
Barevné texty básníka, nedostudovaného teologa, zahradníka a saxofonisty PPU, V. Brabence, mladým si přímo říkaly o netradiční komiksové ztvárnění – zadání, jehož se s radostí ujala Petra Josefína Stibitzová.