Tato kniha rozlišuje tři cesty k emancipaci – existenciální revoltu, politickou revoluci a občanské jednání. V prvních dvou lze najít mnoho podnětného, jakmile se však jedna nebo druhá začne představovat jako jediná a o sobě dostatečná odpověď na otázku lidské emancipace, ústí do opaku toho, co slibuje. První uvrhává člověka do osamělé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domnělé kolektivní vůle či dějinné nutnosti. Obě cesty proto musejí být nově promyšleny z hlediska cesty třetí.

V občanském jednání se člověk vysvobozuje ze sebe sama a stává se součástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se jedině z něj. Pravost této cesty je měřena mimo jiné tím, že samotné vykročení na ni je v jistém smyslu již dosažením cíle. Na tuto cestu nás vysílá také Václav Havel, když si v Moci bezmocných klade otázku, zda světlejší budoucnost, evokovaná velkými emancipačními projekty modernity, je opravdu a vždy záležitostí nějakého tam. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde − a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?