Příspěvek k pochopení skutečnosti, proč v listopadu 1989 byli nejpřipravenější a nejodvážnější profesní skupinou divadelníci, kteří okamžitě dali k dispozici nejen sebe (a osud svých blízkých), ale i svá pracoviště: divadla, včetně divadelní školy.
Divadelní a další dramatičtí umělci totiž měli do listopadového mezníku – což dosud unikalo pozornosti – své profesní periodikum, jímž se napájeli: byl jím čtrnáctideník Scéna, vycházející tehdy v nákladu 10 000 výtisků.
Ke Scéně se z vězení pro samizdatové Lidové noviny vyjádřil i Václav Havel: „Když čtu Scénu… mám pocit, že čtu literaturu ze zcela jiné země či z jiné epochy, než když čtu Rudé právo… překvapuje mě, co všechno je možné…“
Antologii autorů Scény, našich nejpřednějších divadelních a filmových kritiků, sestavil Jan Dvořák ve spolupráci s Milošem Petanou.
Stati J. Folla, Z. Hořínka, V. Justa, J. Koláře, V. Königsmarka, K. Krále, P. Melounka, B. Nusky, P. Oslzlého, V. Ptáčkové, J. Rejžka, M. Reslové, O. Roubínka, E. Šormové, P. Taussiga a mnoha dalších doplňují i osobité názory zpovídaných K. Lhotáka, B. Hrabala, V. Jiránka, J. Kačera, O. Krejči, A. Máši, P. Nárožného, B. Polívky, Z. Svěráka, V. Šaška, J. Vodňanského ad., jakož i odlehčující příspěvky Kaisera-Lábuse, Buriana-Dědečka, Lumíra Tučka apod.
