„Probudil jsem se do nezvyklého stavu. Jako vždycky jsem chtěl překontrolovat všechny zámky na dveřích, abych měl jistotu, že někdo nepřišel a v noci mi potají neotrávil jídlo, ale najednou jsem vůbec necítil nutkání něco takového dělat. Náhle mi také přišla divná různá racionální opatření typu pancéřové okenice či počítačem řízený alarm. Zkrátka a dobře, moje ochranná paranoia byla ta tam. Vůbec bych se nad tím nepozastavil a vyšel bych bezstarostně ven, nebýt vzkazu, který jsem sám sobě nechal na dveřích (součástí paranoi byl i strach z toho, že o paranoiu přijdu): „PAMATUJ, ŽE JDOU PO TOBĚ, I KDYŽ NEJSI PARANOIDNÍ“ uvědomil jsem si, že je to pravda, a ihned jsem zavolal na pohotovost do normálnince.“