Existenciální groteska, čerpající z estetiky absurdna, surrealismu, poetismu i křesťanské spirituality, žánrově navazuje na tradici pikareskního vyprávění a románu-putování (angl. „novel as a quest“). V nepřeberné zásobárně nápadů, intelektuálních narážek a hříček i skrytých citátů se prolíná perzifláž s filozofií, ironická frivolnost s morálkou, realita se snem, skutečnost s představami, mimesis s metaforickou hrou. Próza je neustále rozšiřovanou „studií“ několika lidských charakterů – "mystiků-vyhnanců" –, kteří na cestě za tajemným M.-I.-P. zažívají neskutečná dobrodružství. Chvílemi až obludně humorná nadsázka odkazuje na bezvýznamnost, malost a ztracenost jedince v kosmické ontologické hře. Postavy ve sledu epizod plných zvratů a nečekaných vyústění zdánlivě hovoří o ničem, motají se odnikud nikam, rozvíjejí zápletky bez rozuzlení, přičemž ale vždy něco významného prožijí, co utváří jejich povahu i vzájemné vztahy, nastoluje témata knihy a neviditelně je přivádí k dosažení předem netušeného vyvrcholení… V rychle se překrývajících obrazech, místech a časech prochází každý vlastním příběhem a zároveň neoddělitelně utváří podobu celého společenství. „Po obsáhlém souboru veršů Devatenáct měst (2016) přichází Ladislav Selepko s románem, ve kterém zúročil vše, co tvořilo to nové a cenné v jeho poezii, a současně to posunul do vyšší roviny,“ píše Jan Šulc v lektorském posudku. „Autor je natolik svůj, natolik vzdělaný a literárně poučený, současně i spontánní a hravý, že lze pro Raison d’etre v současné české literatuře těžko hledat obdobu. Dílo má jistě všechny znaky epiky, ale současně je to báseň v próze,“ uzavírá výše jmenovaný.
