Sedmdesátiletý junior Ano, je to tak. Jan Rajlich v tomto roce slaví sedmdesátiny. Chtělo by se říci: v plné svěžesti tvůrčí, pedagogické a v řadě dalších činností, např. neúnavné organizační, dokumentační a Jak by také ne, když přídomek mladší, junior (jr.) mu zůstane už na celý život. Je to pochopitelně proto, že se již v opravdu mladém věku vydal na obdobnou profesní dráhu jako jeho otec, jehož sté výročí narození si v tomto roce také připomínáme a který se dožil úctyhodného věku devadesáti šesti let. Práce obou Rajlichů je sice dobře rozlišitelná, ale protože se léta oba současně účastnili řady mezinárodních bienále, trienále i spolkových výstav (SBB, Sdruženi Q) a uskutečnili i několik výstav společných ve dvojici či skupině více tvůrců rodu Rajlichů, pro brněnské J. R. se rozlišeni starší a mladší zcela přirozeně vžilo a je tak také uváděno v desítkách a stovkách katalogů a dokumentů. Říkejme tedy pro zjednodušení nadále mladšímu: Honza Vzpomínám si: za necelou desítku sezon jsme ve spolupráci s HaDivadlem Brno uspořádali jako Sdruženi Bienále Brno celou řadu výstav. Spolkových, autorských i tematických. Protože Honza byl vedle dalších aktivních, především brněnských, kolegů jedním z těch, kteří se na jejich přípravě pravidelně podíleli, není divu, že k některým navrhoval i propagaci. V té době působily v divadle také dvě mladé a milé ženy, které nám organizačně i jinak pomáhaly. Schylovalo se k vernisáži výstavy Novoročenky PF06!. Postával jsem s těmi dámami ve foyer před plakátem, který navrhl právě Honza. Plakát nese v tiráži údaj Design: Jan Rajlich, Jr. 2005. A děvčata ho komentovala: To je hezké, že váš spolek dává příležitost také dětem V tu chvíli po schodech přicházeli oba pánové Rajlichové a já jsem dívkám vysvětlil, že se musím jít pozdravit s panem Rajlichem starším a jeho (tehdy pětapadesátiletým) dítětem a smál jsem se. A ony se začaly překotně omlouvat. Nemusely objevily nebo jen správně vycítily jednu (velmi podstatnou) z vrstev, která se Honzovou výtvarnou prací vine jako jedna z jeho červených nití. Mám na mysli tu vrstvu, která si ve své mladistvé, někdy až bezstarostně dětské hravosti zachovává věčné mládí. Domníval jsem se, že touto vzpomínkou bych mohl svoji poznámku k Honzově práci vlastně zakončit, neboť jsem si téměř jist, že dalšími neméně důležitými vrstvami Honzových výtvarných prací (filozofii, humorem, formou, obsahem a technikami) se budou podrobněji i odborněji zabývat ostatní přispěvatelé této jubilejní knihy. Jenže teprve nedávno jsem měl možnost se poprvé po rocích naší známosti a spolupráce seznámit s ukázkami jeho rané i velmi rané tvorby. Odhlédnuto od několika dílek, která jsou vlastní snad většině dětí, obsahují tyto skicáky počáteční krajinářské záznamy, které se po celou dobu misí s portréty (převážně otce a dalších rodinných příslušníků, v dobách pozdějších pak budoucí nyní už řadu let současné manželky Aleny) a s kresbami, kde se to figurami a figurkami jen hemží, a to i když ony třeba leží. Podle používané techniky a materiálů jsou v nich rychle, jen jakoby psané záznamy tenkými či robustními tahy a jemnými či ostrými barevnými plochami a skvrnami. Vedle nich jsou ovšem zcela jasně vymezené kompozice, opět kreslené i malované, které svojí stavbou již nesou znaky zcela dokončených listů. (Při záznamech z cest je v jejich přesném vnímání prostoru už patrný odkaz k jeho pozdějším studiím architektury a designu.)
