Člověk prožívá svou viditelnost dvojím způsobem: jako ohrožení a jako nepřirozenost. Obojí podněcuje snahu hledat svou pravou podobu a zároveň se utvářet podle vlastních představ. Spisovatel tu nachází téměř dokonalý prostředek, totiž psaný jazyk. Na počátku tohoto směřování stojí Stendhalovo dílo, jež je považováno za zakladatelský impuls literárního egotismu, tedy směru, pro nějž je charakteristický výhradní zájem autoru o svou osobu. Projevuje se ve dvojím gestu: sebepoznávacím, jemuž může sloužit deník a korespondence, a sebekonstrukčním, jehož výsledkem může být zejména román. Obě gesta se objevují i v díle Jakuba Demla. Tasovský básník a kněz se modifikací vlastní identity, především začleňováním druhých lidí do ní, pokouší vytvořit dojem „věčné všudypřítomnosti“. Její navození má být základem působení na skutečnost. Stejně tak francouzský básník Henri Michaux učiní průzkum sebe sama výhradním zájmem svého života. I pro něj je důležité, že se praktický přístup k jazyku rozvine v jeden z nástrojů přežití. Identita, kterou takto všichni tři autoři vytvářejí, není nikdy hotová, zůstává vždy jen nedokončenou konstrukcí.