Jedná se o příběh válečných zajatkyň v japonských internačních táborech v Indonésii. "Můžete nám prosím aspoň půjčit nářadí na vykopání hrobů a trochu dřeva na stlučení křížů?'' "Kapitán Seki vám dá na kopání mačetu." "Mačetu a k čemu nám bude? Ta by se hodila, kdybychom si klestily cestu džunglí, ale jak máme kopat do země tvrdé jako kámen velkým nožem?" "Dáme vám dvě mačety. To je vše, teď odejděte." Pozn. autorky: "Nevyprávěla jsem tento příběh válečných zajatkyň v japonských internačních táborech v Indonésii proto, aby nebyl zapomenut. Vyprávěla jsem ho proto, aby vešel ve známost. Jak si můžete pamatovat něco, o čem jste ani nevěděli? Příběhy těchto žen by se měly zachovat stejně jako příběhy mužských válečných zajatců, protože jejich utrpení nebylo o nic menší; odvaha, s níž bojovaly za své přežití a postaraly se o své družky, jež zemřely, by měla být napořád oceňována a obdivována. Teď o nich víte. Pamatujte si je." S autorkou naprosto souhlasím. O těchto zajateckých táborech jsem neměla vůbec tušení. Cením, že si vybrala toto téma. Odvaha, rozdělení rodiny, pomoci nemocným i za cenu toho, že se rozdělím o svůj skromný denní příděl, utrpení, zoufalství, bezvýchodnost, to vše v příběhu najdeme. Vojenské sestry se srdcem na správném místě, které by za sebe navzájem položily život. Námět výborný, ale zpracování už trochu pokulhávalo. Z knihy mám pocit, že tam nebyla dostatečně vyjádřená atmosféra a ten boj o přežití, zkrátka to celé působilo tak, že ano, sice měli zajatci málo jídla, ale že to vlastně nebylo tak tvrdé a dalo se to. Těžké téma, ale za mě by to chtělo lépe propracovat. Nicméně věřím, že měla autorka s knihou hodně práce, proto nechci být moc ostrá. Hodnotím knihu něco mezi 3 a 4 hvězdičkami.

Už dlouho jsem chtěla vyzkoušet některou z knih opětované autorky Heather Morrisové. V době, kdy vyšel bestsellerový Tatér z Osvětimi jsem však byla přehlcena podobnými příběhy a vlastně stále ještě jsem. Z prostředí japonského zajateckého tábora jsem ještě žádnou knihu nečetla, a tak jsem se s nadšením vrhla na tuhle slibnou novinku. Ze začátku jsem měla problém se zorientovat v postavách. Zejména v úvodních kapitolách se objevuje poměrně velké množství postav najednou, kterým se navíc jednou říká křestním jménem a hned v závěsu příjmením. Co mi ale absolutně nesedlo, byl styl psaní. Prvních asi sto stran jsem neustále přemýšlela, proč tomu tak je. Er-formu totiž obvykle preferuju. Tentokrát byl však příběh podán takových způsobem, že si držel odstup a nevyvolal ve mně žádné emoce. Přestože bych se sestrami rozhodně neměnila, nevytvořila jsem si k nim absolutně žádný vztah. Nebála jsem se o ně. Čekala jsem, že mě jejich osud vezme za srdce, ale bohužel se tak nestalo. Někdo by mohl možná říci, že se v knize toho moc neděje a že v dnešní době nás autoři musí čím dál více šokovat. V téhle knize nenajdete drastické popisy, ze kterých nebudete moci spát. Na druhou stranu si nemyslím, že je to něco, co by mi chybělo.  Ony pouze dané události na mě nezapůsobily tak, jak bych čekala. A přitom si dokážu představit, že kdyby stejný příběh byl podán trochu jinak, dokázal by mi zlomit srdce.