Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796
vyšla anonymně. Důvod, proč autor své jméno před čtenáři zatajil,
je zřejmý již z prvních stránek: jeho názory by se i v dnešní době
daly označit za nelaskavé, nekorektní. Podle letmých narážek se
mohlo jednat o úředníka…
"Hlavním záměrem mé cesty do Krkonoš bylo se potěšit. Mé touze si
toto potěšení rozmnožit a prodloužit vděčí za svou existenci
následující dopisy. Neboť radost, již vychutnávám sám, je jen
nedokonalá; úplně se mohu radovat pouze v okruhu a v objetí svých
přátel. Proto ona pečlivost, s níž jsem zaznamenával každou drobnou
pozornost, na niž jsem na cestě narazil - s níž jsem sděloval každý
i sebemenší pocit, jenž se ve mně ozýval při pohledu na nové a cizí
krajiny. Mezi milujícími a přáteli, říkal jsem si, přece není nic
maličkostí, nic není malicherné! - Ve své naději jsem se nemýlil;
neboť po návratu k nim, když jsem se jim svěřoval se svými
poznámkami, pociťoval jsem znovu potěšení, jež mi poskytoval pohled
na české Alpy, a tak jsem obdržel dvojnásobnou náhradu za to, o co
jsem odloučením od nich během své cesty přišel. Smím však očekávat
přátelskou shovívavost také od čtenářů?"
Pomsta, nebo odpuštění? Román o moci minulosti a síle květin.
Bára a Ptáčník. Dva lidé, jejichž cesty se protnuly dávno předtím, než se ti dva potkali. Bára je přesvědčená, že její život by byl mnohem šťastnější, kdyby do něj před lety kdosi nezasáhl a nezměnil jeho směr. Minulost už sice nevrátí, ale může se pokusit přepsat ji v paměti lidí. A taky přemýšlí o pomstě. Zatím však vyčkává, zabydluje se v novém domově a sází květiny.
Ptáčník se na rozdíl od ní s minulostí naučil žít. Necítí se ukřivděný, nevadí mu, že ho lidé považují za podivína, ani ho netíží osamělost. K životu mu stačí svoboda, les a pozorování ptáků. Nebo snad ne?
Nový román Aleny Mornštajnové má vše, co její knihy činí tolik oblíbenými: hluboký příběh a uvěřitelné hrdiny, kteří si navzdory osudu krok za krokem vyšlapávají pěšinku ke šťastnějšímu životu.