Roku 1892 do Prahy přicestovala skupina takzvany´ch
dahomejsky´ch Amazonek, které měly na Střeleckém ostrově lokálnímu
publiku předvádět způsoby života v africké vesnici. Součástí
skupiny byla i mladá žena jménem Gutta. Ta po pár ty´dnech zemřela
a z jejího pohřbu na Olšansky´ch hřbitovech…
In 1892, a group of so-called "Dahomey Amazons” came to Prague to
demonstrate the ways of African everyday village life to a local
audience on Střelecky´ Island. A young woman called Gutta was part
of the group. She died a few weeks later and her burial at the
Olšany Cemetery became an international "media sensation.” Two
years after the funeral, Gutta's remains were exhumed and placed in
the university collection, which later became the Hrdlička Museum
of Man in Prague. Her remains are still on display here today. In
his essay ‘Impossible Portraits of Gutta,' Polish artist Ludomir
Franczak searches for the forgotten story of the Yoruba woman and
asks how to refer to the Central European colonial past and the
violence perpetrated against its so-called Others. How to ethically
represent those who were exhibited in the "ethnographic shows” of
the era without merely re-capitalizing on their image in a
different context? Through artistic research, Franczak tries to
find creative strategies to responsibly share the stories of those
neglected by the dominant view of European history.
První dopis se objevil téhož dne, kdy se konal pohřeb mého
manžela. Zpáteční adresa mi prozradila, že byl odeslán z
Washingtonské státní věznice, a obsahoval jednu jedinou větu:
Budu čekat celou věčnost, když budu muset.
Pod ní byl podepsaný nějaký Dante. Muž, kterého jsem neznala. Z
pouhé zvědavosti jsem odepsala a zeptala se ho, na co přesně čeká.
Jeho odpověď?
Na tebe.
Domnívala jsem se, že ten záhadný cizinec píše nesprávné ženě, a už
jsem mu neodpověděla. Jenže on se ozval znovu a trval na svém. Měla
jsem za to, že jsme se nikdy nesetkali, ale on mi tvrdil, že se
mýlím.
A tak jsme si psali dál a posílali si dopisy, které se stávaly čím
dál důvěrnějšími. A taky záhadnějšími.
Můj život se mezitím hroutil a hrál si se mnou jako s hadrovou
panenkou. A jako by to nestačilo, obsah Danteho dopisů byl čím dál
podivnější.
Bůh ví, že už jsem nevěděla, kudy kam, když jsem se odhodlala k
tomu zoufalému činu. Než jsem pochopila, jaké události jsem tím
uvedla do pohybu, už bylo pozdě.
Dante stál na mém prahu.
A nic nebylo jako dřív.