Otokar Březina

Z komentáře Jiřího Justla k původnímu LP albu 1 18 0778 "Otokar Březina" vydaného v Supraphonu v roce 1970 a nyní vycházejícímu v původní podobě poprvé digitálně:Je to zvláštní situace, ale není v Čechách výjimečná: o básníku, který nesporně patří k největším zjevům naší poezie, o jednom z těch, kdo se svým významem čestně řadí mezi přední evropské duchy literárního symbolismu, se toho příliš mnoho neví ani doma. Jistě proto nebude na škodu, uvedeme-li následující poznámky stručnou biografií. OTOKAR BŘEZINA, vlastním jménem Václav Jebavý (*19.9.1868-† 25.3.1929), syn venkovského obuvníka. Reálku vystudoval v Telči, jako učitel působil nejprve v Jinošově u Náměště nad Oslavou, později (1888-1901) v Nové Říši na Moravě, v novoříšském období, kdy napsal většinu svých prací, žil samotářsky, věnoval se četbě a studiu jazyků a knih filosofů. Stranou společenského života byl i v Jaroměřicích na Rokytnou, kde učil do roku 1925. Roku 1929 byl jmenován čestným doktorem filosofie Karlovy university; nabídnutou profesuru na filosofické fakultě v Brně roku 1921 nepřijal. Březinovo dílo je kvantitativně nevelké: pět sbírek básní, šestá nedokončená, a řada esejů, nemluvíme-li o korespondenci, jedné z nejvýznamnějších korespondencí, které u nás existují. První autorova kniha, Tajemné dálky, vyšla roku 1895, poslední sbírka, Ruce, roku 1901. Už tato skutečnost ukazuje na výjimečnost Březinovy lidské i umělecké osobnosti. Těžko se dá například hovořit o něm jako o profesionálním spisovateli, máme-li tím na mysli jistou pravidelnost, soustavnost tvorby, doprovázející nebo naplňující celý život. U Březiny jde daleko spíš o osudovou nutnost a nezastupitelnou potřebu, která – ohraničena v čase z vlastní vůle a tvůrčí kázně – se vydá jednou provždy. Ovšemže tvůrčí vzepětí v druhé polovině let devadesátých mělo svou předehru: ranou Březinovu tvorbu lze sledovat od studií na telčské reálce. Jenže tato léta byla skutečnými léty učňovskými. Teprve životní zkušenosti, především smrt rodičů, velký rozhled kulturní a ztotožnění se s literárním symbolismem francouzským přispěly rozhodným způsobem k dovršení procesu, kdy se k učiteli Václavu Jebavému druží jako jeho alter ego básník Otakar Březina. Přestože je Březinovo básnické dílo vymezeno krátkým časovým úsekem, má velké rozpětí myšlenkové, klene se smělým obloukem nad životem a smrtí, nad nekonečnem. Má svůj přirozený počátek ve smutcích, deziluzích a bolestech osobních a později i společenských (jimiž byla nasycena atmosféra přicházejícího fin de siecle), v nichž básník nachází moment katarze, vedoucí k možnosti osvobození. Je to cesta od individuálního ke kolektivnímu, od země k hvězdám, které jsou se zemí spojeny, od přítomnosti k tradici i vizi budoucna, od člověka k danému principu světa a života, který je především lidský…To, co z Březinovy básnické tvorby zaznamenává naše deska, je pouze náznak, byť bylo pochopitelně naší ctižádostí, aby to byl náznak výmluvný, který má schopnost stát se jistým typem autorského portrétu. Scénář nahrávky vznikl z šíře koncipovaného pořadu, který měl pod názvem Zahrady metamorfóz premiéru k 100. výročí Březinova narození v pražské Viole. Na kompozici pořadu se tehdy podíleli také jeho interpreti, původní výběr byl konzultován s autorem březinovské monografie dr. Oldřichem Králíkem. Šlo nám o Březinu pro tento čas, o polohy intimní stejně jako hymnické zpěvy kolektivní, které jsou navíc vděčné právě při realizaci zvukové…Nešlo nám tedy o pouhý výběr několika básní, nýbrž alespoň o naznačení jisté kompozice, o vytvoření jakéhosi celku – tak to konečně vyžadovala potřeba prvotní, provedení ve Viole. Proto jsou jednotlivé básně spojeny nejen hudbou, ale také slovem: jde o myšlenku, motivy, obrazy, izolované celky, které uvádějí a spojují, ale i oddělují základní texty naší