Duševní choroba - schizofrenie - propukla u Gérarda de Nerval v
únoru 1841 a projevovala se pak ve zrychlujícím se tempu stále
novými záchvaty. Paradoxně však právě v tomto pochmurném období,
jež skončilo 26. ledna 1855 Nervalovou sebevraždou v ulici de la
Vieille Laterne, připravil básník k…
K vrcholným textům tohoto posledního období patří také povídka
Pandora, krátký, ale neobyčejně koncizní text, v němž Nerval
evokoval svou někdejší návštěvu Vídně, města, kde se každý může
stát donjuanovskou postavou milostných zápletek, a kde titulní
hrdinka - projekce jeho dvou životních lásek, herečky Jenny
Colonnové a pianistky Marie Pleyelové - vypouští ze své skříňky
šílenství, jež vrhá vypravěče do mytického prostoru.
Nejhlubším ponorem do hlubin rozrušeného vědomí je pak Aurelie,
mimořádně lucidní zpráva o tom, jak v období Nervalových záchvatů
sen, vzpomínky, mýtus a literatura pohlcovaly životní skutečnost.
Halucinace tu přivádějí básníka na rýnské břehy, jež jsou však
zároveň Valois jeho dětství, a poté mu dávají sestoupit proudy
roztaveného kovu do míst, kde se setkává s mrtvými příbuznými a
může spatřit nekonečné řady mužů a žen všech národů a časů, "jimiž
kdy byl a kteří byli jím", a pochopí, že "jsme nesmrtelní a zde
uchováváme obrazy světa, v němž jsme žili".
První dopis se objevil téhož dne, kdy se konal pohřeb mého
manžela. Zpáteční adresa mi prozradila, že byl odeslán z
Washingtonské státní věznice, a obsahoval jednu jedinou větu:
Budu čekat celou věčnost, když budu muset.
Pod ní byl podepsaný nějaký Dante. Muž, kterého jsem neznala. Z
pouhé zvědavosti jsem odepsala a zeptala se ho, na co přesně čeká.
Jeho odpověď?
Na tebe.
Domnívala jsem se, že ten záhadný cizinec píše nesprávné ženě, a už
jsem mu neodpověděla. Jenže on se ozval znovu a trval na svém. Měla
jsem za to, že jsme se nikdy nesetkali, ale on mi tvrdil, že se
mýlím.
A tak jsme si psali dál a posílali si dopisy, které se stávaly čím
dál důvěrnějšími. A taky záhadnějšími.
Můj život se mezitím hroutil a hrál si se mnou jako s hadrovou
panenkou. A jako by to nestačilo, obsah Danteho dopisů byl čím dál
podivnější.
Bůh ví, že už jsem nevěděla, kudy kam, když jsem se odhodlala k
tomu zoufalému činu. Než jsem pochopila, jaké události jsem tím
uvedla do pohybu, už bylo pozdě.
Dante stál na mém prahu.
A nic nebylo jako dřív.