Básně Antonína Bezděka psané na ruční papír a přímo na něm
ilustrované, či doslova překreslené Václavem Stratilem, vznikaly v
letech 1982-1985. Vystaveny byly polooficiálně v Brně v roce 1987,
nyní vycházejí ve sličné knižní úpravě, v původním rozměru i
barevnosti.
Základní situace…
Kresba není přívěskem textu, text kresbu nedoplňuje, princip
zdobnosti je tu nulový. Kresba a slovo se totiž vzájemně
interpretují a vzniká "něco třetího".
(Z doslovu Ludvíka Kundery, 1987.)
První dopis se objevil téhož dne, kdy se konal pohřeb mého
manžela. Zpáteční adresa mi prozradila, že byl odeslán z
Washingtonské státní věznice, a obsahoval jednu jedinou větu:
Budu čekat celou věčnost, když budu muset.
Pod ní byl podepsaný nějaký Dante. Muž, kterého jsem neznala. Z
pouhé zvědavosti jsem odepsala a zeptala se ho, na co přesně čeká.
Jeho odpověď?
Na tebe.
Domnívala jsem se, že ten záhadný cizinec píše nesprávné ženě, a už
jsem mu neodpověděla. Jenže on se ozval znovu a trval na svém. Měla
jsem za to, že jsme se nikdy nesetkali, ale on mi tvrdil, že se
mýlím.
A tak jsme si psali dál a posílali si dopisy, které se stávaly čím
dál důvěrnějšími. A taky záhadnějšími.
Můj život se mezitím hroutil a hrál si se mnou jako s hadrovou
panenkou. A jako by to nestačilo, obsah Danteho dopisů byl čím dál
podivnější.
Bůh ví, že už jsem nevěděla, kudy kam, když jsem se odhodlala k
tomu zoufalému činu. Než jsem pochopila, jaké události jsem tím
uvedla do pohybu, už bylo pozdě.
Dante stál na mém prahu.
A nic nebylo jako dřív.