Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to
nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně
plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen
průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa
prvního naznačují bizarní znamení;…
Pasáže tohoto velkého příběhu se dají spatřit: třeba tak, že se
člověk dlouho dívá oknem na větve stromů. Pak se před užaslým
zrakem může zjevit obývací pokoj, v něm psací stůl s rozečteným
románem. A v něm příběh o psaní románů, v nichž se píšou příběhy o
inteligentních strojích vymýšlejících básně… Odkud se takové
obrazy, taková slova berou? To je jedno z témat myšlení a psaní -
možná nejlépe myšlení psaním - Michala Ajvaze. Není tu Velká
Odpověď, transcendentní dotyk Božího prstu; v Ajvazově
literárně-filozofickém vesmíru věci povstávají z nicoty, která je
skutečným zřídlem umění či obecněji bytí.
Pomsta, nebo odpuštění? Román o moci minulosti a síle květin.
Bára a Ptáčník. Dva lidé, jejichž cesty se protnuly dávno předtím, než se ti dva potkali. Bára je přesvědčená, že její život by byl mnohem šťastnější, kdyby do něj před lety kdosi nezasáhl a nezměnil jeho směr. Minulost už sice nevrátí, ale může se pokusit přepsat ji v paměti lidí. A taky přemýšlí o pomstě. Zatím však vyčkává, zabydluje se v novém domově a sází květiny.
Ptáčník se na rozdíl od ní s minulostí naučil žít. Necítí se ukřivděný, nevadí mu, že ho lidé považují za podivína, ani ho netíží osamělost. K životu mu stačí svoboda, les a pozorování ptáků. Nebo snad ne?
Nový román Aleny Mornštajnové má vše, co její knihy činí tolik oblíbenými: hluboký příběh a uvěřitelné hrdiny, kteří si navzdory osudu krok za krokem vyšlapávají pěšinku ke šťastnějšímu životu.