Sofinka se svým tatínkem zabloudí při jednom výletu na
rašeliniště a za zvláštních okolností se ocitnou v podivuhodné říši
želvušek zvané Zpomalený film. Pro tatínka, vyznavače rychlého a
konzumního stylu života, je to zpočátku nepříjemné, zato Sofinka,
ve světě lidí považovaná za "příliš…
Příběh Sofinky a jejích přátel se odehrává na Šumavě, tam, kde na
mechu žije medvíďátko obecné a další druhy želvušek. Želvušky jsou
milimetroví živočichové s výjimečnými vlastnostmi. Jsou to
nejodolnější stvoření na naší planetě a se svými schopnostmi
superhrdinů dokážou přežít všude - od Antarktidy přes tropická moře
až po vesmírný prostor. Především jsou však neodolatelně pomalé. A
právě pomalost je v této knize představena jako hodnota, která je v
našem moderním, uštvaném světě ohrožena, přestože díky ní můžeme
být mnohem šťastnější.
Text odráží zásady hlásané hnutími jako Pomalé jídlo nebo Pomalá
města, ale také skutečné, byť mnohdy neuvěřitelné vlastnosti
želvušek a zábavným způsobem s nimi seznamuje čtenáře. Nejen
závěrečná básnická soutěž po vzoru Japonců či humorné slovní hříčky
a kalambúry však naznačují, že vposledku jde především o poezii,
která se s pomalostí blahodárně snoubí od nepaměti.
První dopis se objevil téhož dne, kdy se konal pohřeb mého
manžela. Zpáteční adresa mi prozradila, že byl odeslán z
Washingtonské státní věznice, a obsahoval jednu jedinou větu:
Budu čekat celou věčnost, když budu muset.
Pod ní byl podepsaný nějaký Dante. Muž, kterého jsem neznala. Z
pouhé zvědavosti jsem odepsala a zeptala se ho, na co přesně čeká.
Jeho odpověď?
Na tebe.
Domnívala jsem se, že ten záhadný cizinec píše nesprávné ženě, a už
jsem mu neodpověděla. Jenže on se ozval znovu a trval na svém. Měla
jsem za to, že jsme se nikdy nesetkali, ale on mi tvrdil, že se
mýlím.
A tak jsme si psali dál a posílali si dopisy, které se stávaly čím
dál důvěrnějšími. A taky záhadnějšími.
Můj život se mezitím hroutil a hrál si se mnou jako s hadrovou
panenkou. A jako by to nestačilo, obsah Danteho dopisů byl čím dál
podivnější.
Bůh ví, že už jsem nevěděla, kudy kam, když jsem se odhodlala k
tomu zoufalému činu. Než jsem pochopila, jaké události jsem tím
uvedla do pohybu, už bylo pozdě.
Dante stál na mém prahu.
A nic nebylo jako dřív.