Ironie osudu
Kniha Lubomi´ra Marti´nka, ma´ zrˇetelneˇ bilancˇni´ charakter.
Autor rozdeˇlil zˇivot protagonisty do peˇti barevny´ch obdobi´:
bi´le´ho, cˇerne´ho, modre´ho, cˇervene´ho a zˇlute´ho. Jim
prˇedcha´zi´ "soukromy´ praveˇk", tj. cˇa´st deˇtstvi´, na ktere´
si cˇloveˇk neuchoval vlastni´…
Na tomto relativneˇ prˇehledne´m pu°dorysu Martínek vybudoval
konstrukci v podobeˇ strucˇny´ch, cˇasto vylozˇeneˇ
fragmenta´rni´ch "epizod", z nichzˇ postupneˇ skla´da´ portre´t -
mozaiku. Jednotlive´ fragmenty odkazuji´ ke kli´cˇovy´m okamzˇiku°m
zˇivota protagonisty, cosi na zpu°sob krˇizˇovatek, na nichzˇ byl
pru°beˇzˇneˇ nucen se rozhodovat, jaky´m smeˇrem pokracˇovat,
prˇi´padneˇ svrhnout ze sebe ti´zˇi rozhodova´ni´ a uchy´lit se do
bezpecˇi´ neˇktere´ z cˇetny´ch forem fatalismu. Prˇi objevova´ni´
vlastni´ch mozˇnosti´ i hranic mu napoma´haji´ postavy, s nimizˇ se
pru°beˇzˇneˇ setka´va´. Prˇed cˇtena´rˇem tak v na´znaci´ch
defiluji´ osoby zcela nezna´me´, osoby zna´me´ pouze zasveˇceny´m i
osoby zna´me´ z verˇejne´ho prostoru. Vzhledem k tomu, zˇe hrdina
dobrovolneˇ, ale i z nutnosti vynucene´ prˇedchozi´mi zkusˇenostmi,
prosˇel rˇadou naprosto odlisˇny´ch prostrˇedi´, vznikl
kaleidoskop, jehozˇ zamy´sˇleny´m ci´lem je naznacˇit absurditu,
paradoxnost, rozporuplnost a nepochopitelnost ru°zny´ch prˇi´stupu°
k realiteˇ. Ota´zky, na ktere´ protagonista hleda´ odpoveˇdˇ, jsou
existencˇni´, eticke´ a existencia´lni´ povahy. Zneˇji´ zhruba
takto: Co je protagonista ochoten sna´sˇet a co v neˇm vzbuzuje
takovy´ odpor, zˇe je ochoten s vzbourˇit? Cˇi´m se zˇivit,
neni´-li ochoten deˇlat ponizˇuji´ci´ kompromisy? Jak hluboko je
schopen proniknout do zˇivota lidi´, s nimizˇ se v zˇivoteˇ potkal?
Je mozˇne´ zna´t druhe´ le´pe nezˇ sebe sama? A je vu°bec mozˇnaé
splnit prˇi´kaz "poznej sa´m sebe"?
