Ironie osudu

Kniha Lubomi´ra Marti´nka, ma´ zrˇetelneˇ bilancˇni´ charakter. Autor rozdeˇlil zˇivot protagonisty do peˇti barevny´ch obdobi´: bi´le´ho, cˇerne´ho, modre´ho, cˇervene´ho a zˇlute´ho. Jim prˇedcha´zi´ "soukromy´ praveˇk", tj. cˇa´st deˇtstvi´, na ktere´ si cˇloveˇk neuchoval vlastni´…

Na tomto relativneˇ prˇehledne´m pu°dorysu Martínek vybudoval konstrukci v podobeˇ strucˇny´ch, cˇasto vylozˇeneˇ fragmenta´rni´ch "epizod", z nichzˇ postupneˇ skla´da´ portre´t - mozaiku. Jednotlive´ fragmenty odkazuji´ ke kli´cˇovy´m okamzˇiku°m zˇivota protagonisty, cosi na zpu°sob krˇizˇovatek, na nichzˇ byl pru°beˇzˇneˇ nucen se rozhodovat, jaky´m smeˇrem pokracˇovat, prˇi´padneˇ svrhnout ze sebe ti´zˇi rozhodova´ni´ a uchy´lit se do bezpecˇi´ neˇktere´ z cˇetny´ch forem fatalismu. Prˇi objevova´ni´ vlastni´ch mozˇnosti´ i hranic mu napoma´haji´ postavy, s nimizˇ se pru°beˇzˇneˇ setka´va´. Prˇed cˇtena´rˇem tak v na´znaci´ch defiluji´ osoby zcela nezna´me´, osoby zna´me´ pouze zasveˇceny´m i osoby zna´me´ z verˇejne´ho prostoru. Vzhledem k tomu, zˇe hrdina dobrovolneˇ, ale i z nutnosti vynucene´ prˇedchozi´mi zkusˇenostmi, prosˇel rˇadou naprosto odlisˇny´ch prostrˇedi´, vznikl kaleidoskop, jehozˇ zamy´sˇleny´m ci´lem je naznacˇit absurditu, paradoxnost, rozporuplnost a nepochopitelnost ru°zny´ch prˇi´stupu° k realiteˇ. Ota´zky, na ktere´ protagonista hleda´ odpoveˇdˇ, jsou existencˇni´, eticke´ a existencia´lni´ povahy. Zneˇji´ zhruba takto: Co je protagonista ochoten sna´sˇet a co v neˇm vzbuzuje takovy´ odpor, zˇe je ochoten s vzbourˇit? Cˇi´m se zˇivit, neni´-li ochoten deˇlat ponizˇuji´ci´ kompromisy? Jak hluboko je schopen proniknout do zˇivota lidi´, s nimizˇ se v zˇivoteˇ potkal? Je mozˇne´ zna´t druhe´ le´pe nezˇ sebe sama? A je vu°bec mozˇnaé splnit prˇi´kaz "poznej sa´m sebe"?