Rudolf Dvořák patří mezi přední znalce islámu v českých zemích z
přelomu 19. a 20. století. Českými historiky je považován za
zakladatele české orientalistiky a je smutné, že v dnešní době se
na něj v naší společnosti zapomnělo. Možná je to dáno i tím, že
část díla pana profesora vyšla pouze…
Je nepochybné, že takovéto názory jsou v dnešní evropské
orientalistice, považované za politicky nekorektní a neodpovídající
duchu multikulturní interpretace islámu a jeho civilizace. Většina
dnešních orientalistů a religionistů, ať chce či nechce, tak musí z
obavy nad důsledky z odmítnutí tohoto dogmatismu zastávat
multikulturní stanovisko.
První dopis se objevil téhož dne, kdy se konal pohřeb mého
manžela. Zpáteční adresa mi prozradila, že byl odeslán z
Washingtonské státní věznice, a obsahoval jednu jedinou větu:
Budu čekat celou věčnost, když budu muset.
Pod ní byl podepsaný nějaký Dante. Muž, kterého jsem neznala. Z
pouhé zvědavosti jsem odepsala a zeptala se ho, na co přesně čeká.
Jeho odpověď?
Na tebe.
Domnívala jsem se, že ten záhadný cizinec píše nesprávné ženě, a už
jsem mu neodpověděla. Jenže on se ozval znovu a trval na svém. Měla
jsem za to, že jsme se nikdy nesetkali, ale on mi tvrdil, že se
mýlím.
A tak jsme si psali dál a posílali si dopisy, které se stávaly čím
dál důvěrnějšími. A taky záhadnějšími.
Můj život se mezitím hroutil a hrál si se mnou jako s hadrovou
panenkou. A jako by to nestačilo, obsah Danteho dopisů byl čím dál
podivnější.
Bůh ví, že už jsem nevěděla, kudy kam, když jsem se odhodlala k
tomu zoufalému činu. Než jsem pochopila, jaké události jsem tím
uvedla do pohybu, už bylo pozdě.
Dante stál na mém prahu.
A nic nebylo jako dřív.