"Nemáš zájem o rvačku? Rvačka má zájem o tebe!"
Na počátku je nabídka, která se neodmítá. Zakázka pro svaly,
jednoho kovového boxera, pár tisícovek pod rukou od kamaráda s
nevěrnou manželkou. Vítejte v chlapském světě! Zde se spory řeší
pěstí a najímáním fyzicky zdatnějších kamarádů.…
Na počátku je nabídka, která se neodmítá. Zakázka pro svaly,
jednoho kovového boxera, pár tisícovek pod rukou od kamaráda s
nevěrnou manželkou. Vítejte v chlapském světě! Zde se spory řeší
pěstí a najímáním fyzicky zdatnějších kamarádů. Každý dostane hned,
co potřebuje. Jenže, co v civilizovaném světě s rváčem jako
vypadlým z dávného Bronxu? Co s touhle spravedlností? Ulice,
chlast, rvačky, náhodní známí a vztahy. Vše funguje do doby, než se
něco pokazí. Zatraceně hodně pokazí. A z rváče se stane chlápek na
útěku. Zločinec. Vyvrhel. Jak dlouho unese svou vinu?
Roman Vojkůvka ve své novele s psychologickými prvky zkoumá
hraniční situaci. Je to příběh, který prožít nechceme. Přesto je
blíž, než si v každodenním rytmu připouštíme. Vojkůvka celou
situaci okolo hlavního hrdiny pevně kontroluje. Ví přesně, co jeho
vyvrhel prožívá. Čtenáře vtáhne do děje a nedá mu nadechnout.
Vypráví s lehkostí a nadhledem. Je strhující, cynický i banální. V
příběhu nejsou teatrální gesta. Jeho svět je neutěšený. Je to okraj
společnosti a přesto svět, v němž žijeme všichni. Je to svět viny a
zavržení, ale taky odpuštění.
"Nikdo není nevinný, každý v životě něco napáchá," tvrdí Vojkůvka.
Jak se ale vykoupit?
První dopis se objevil téhož dne, kdy se konal pohřeb mého
manžela. Zpáteční adresa mi prozradila, že byl odeslán z
Washingtonské státní věznice, a obsahoval jednu jedinou větu:
Budu čekat celou věčnost, když budu muset.
Pod ní byl podepsaný nějaký Dante. Muž, kterého jsem neznala. Z
pouhé zvědavosti jsem odepsala a zeptala se ho, na co přesně čeká.
Jeho odpověď?
Na tebe.
Domnívala jsem se, že ten záhadný cizinec píše nesprávné ženě, a už
jsem mu neodpověděla. Jenže on se ozval znovu a trval na svém. Měla
jsem za to, že jsme se nikdy nesetkali, ale on mi tvrdil, že se
mýlím.
A tak jsme si psali dál a posílali si dopisy, které se stávaly čím
dál důvěrnějšími. A taky záhadnějšími.
Můj život se mezitím hroutil a hrál si se mnou jako s hadrovou
panenkou. A jako by to nestačilo, obsah Danteho dopisů byl čím dál
podivnější.
Bůh ví, že už jsem nevěděla, kudy kam, když jsem se odhodlala k
tomu zoufalému činu. Než jsem pochopila, jaké události jsem tím
uvedla do pohybu, už bylo pozdě.
Dante stál na mém prahu.
A nic nebylo jako dřív.