Ironie aneb sebekritická neprůhlednost postmoderní architektury

Kaiden Mae AshworthováMůj život je zlatá klec plná luxusu a bohatství. Předem napsaná slova, křečovité úsměvy, napřímená páteř a Bradley Sorensen. Zatracená smůla, že můj pohled vždy sklouzával jen o kousek vedle k jeho mladšímu bratrovi.Killian byl vždy ten grázl, bastard, šílenec. Ten, kdo mě trápil svými agresivními výpady a provokacemi, na něž jsem odmítala odpovídat.O loňské Ďáblově noci jsem odložila masku a pustila ho dál než kohokoliv jiného.Posrala jsem to.A teď se mám vrátit zpátky a čelit mu tváří v tvář… a vůbec nevím jak.Killian Payne SorensonKaiden Mae Ashworthová. Trn v mým oku. Záškub v mejch prstech. Prapůvod každýho propadu po nekonečný spirále sraček dolů do nicoty.Vždycky jsem o ní věděl. Ale nebyla předurčená mně. Nebyla, protože jsem nebyl hoden. To můj nejdražší bratříček Bradley v týhle famílii jednou získá všechno. Rodinnej byznys, právnickej titul a holku svejch snů.Kdyby věděl, co přesně se mezi mnou a touhle nevinně vyhlížející bestií odehrálo o loňský Ďáblově noci, nikdy by se s ní nevracel domů. Ale jako pokaždý, když došlo na mezilidský vztahy a kousek empatie, neměl nejmenší posraný tušení.Je to přesně rok. Nadchází další Ďáblova noc a společně s ní čas pomsty. A já už se kurva nemůžu dočkat, až ochutná aspoň část bolesti, kterou zanořila do mý hrudi.„Doufám, že dneska v noci spíš spánkem bezesným, protože šílenci převzali vládu nad blázincem.“ Kurevsky chytlavej nápěv, co Kaiden?